3 - Trať St. Moritz - Tirano        

Berninská dráha - Berninabahn  

Popis a historie

Berninská dráha jež tvoří část Rhétských drah spojuje lázeňský rezort Svatý Mořic ve švýcarském kantonu Graubünden s italským městem Tirano, trať prochází průsmykem Bernina. Řadí se mezi nejvyšší adhesní tratě v Alpách, a se stoupáním 7% je jedna z nejstrmějších adhezních tratí na světě.

 Nejznámějším vlakem provozovaným na této trati je Bernina Express.

 Železniční společnost Benina byla založena po zprovoznění Albulské dráhy v roce 1904 se záměrem spojit Sv. Mořice s Tiranem přes průsmyk Bernina. Po získání koncese v roce 1906, začala o dva roky později společnost trať zprovozňovat postupně v těchto úsecích:

1. 7. 1908        Pontresina – Monteratasch a Tirano – Poschiavo

18. 8. 1908      Pontresina – Celerina

1. 7. 1909        Celerina – Sv. Mořic a Monteratsch – Bernina Suot

5. 7. 1910        Bernina Suot – Poschiavo

Od počátku byla trať elektrifikovaná se stejnosměrným proudem, v roce 1935 bylo napětí zvýšeno ze 750 V na 1000 V.  Původně byla trať zamýšlena pro letní provoz, v sezóně 1913/1914 společnost začala i s provozem zimním. To samozřejmě bylo spojeno s komplikacemi způsobenými počasím, především s nutností stavět lavinové bariéry.

V prvních letech své existence byla dráha stále na pokraji bankrotu. Náklady na stavbu tratě se do roku 1915 vyšplhaly na téměř 15 milionů franků. Ani zavedení jídelního vozu a balíčků pro turisty v roce 1928 nemohly malou dráhu zachránit. Z důvodů této tíživé finanční situace byla dráha v roce 1943 uprostřed 2. světové války převzata pod RhB.

RhB provedla zásadní modernizaci trati, mj. také pro vojenské účely, a zcela obnovila úsek na vrcholu průsmyku. Původně byla trať na severním svahu trasována oblouky tak, aby dávala cestujícím ty nejkrásnější výhledy, ale ležela v trase padajících lavin. Nové trasování srovnalo oblouky, troleje a traťový svršek byly odstraněny, ale některé zbytky náspu jsou v horách ještě viditelné.

Od poloviny 80. let se Rhétské dráhy zaměřily na prezentaci přírody a technických atrakcí berninské trati turistům – představily Bernina Express.

Seznam stanic na trati  Berninabahn, které jsme navštívili a zařadili do webových stránek  Po stopách RhB -  3. Trať Bernina - Berninabahn                         

3.1  St. Moritz

3.2  Zatáčka Montebello Monterratsch

3.3  Diavolezza 

3.4  Ospizio Bernina

3.5  Stazione Scuol

3.6  Stanice  Miralago

 3.7  Brusio. spirální most 

3.8  Vozový park Berninabahn

Popis tratě

Svatý Mořic je konečnou stanicí Berninské i Albulské dráhy. Každá z nich je napájena jiným napětim,  přestože se o

bě setkávají v jednom nádraží, operují na oddělených tratích i nástupištích. Berninská trať opouští nádraží východním směrem a přechází řeku Inn 64m dlouhým mostem. Pak prochází  689 m dlouhým tunelem Charmadüra II – nejdelším tunelem na celé trati. V následující stanici – Celerina Staz – je v nadmořské výšce 1716 m nejnižší bod severní části trati. Z toho bodu až do stanice Ospizio Bernina trať téměř nepřetržitě stoupá. Po návratu tratě na břeh řeky Inn následuje malá stanice Punt Muragl, Staz, kde je údolní stanice lanovky na Muottas Muragl, otevřené v roce 1907. 

V následující stanici Pontresina je stejně jako ve Sv. Mořici kuriozita celé RhB: dva úplně odlišné napájecí systémy se setkávají v jedné stanici. Vlaky napájené 11 kV střídavého proudu vjíždějící do stanice ve směru od Samedanu, používají koleje 1 až 3, zatímco berninské vlaky s 1000V stejnosměrně používají koleje 3 až 7. Proud v troleji nad třetí kolejí je přepínatelný a speciální signalizační zařízení signalizuje personálu, jakým proudem je trolej aktuálně napájena. Na této koleji pak probíhá výměna lokomotiv slavného Bernina Expressu spojujícího Chur a Tirano.

Za Pontresinou se trať stáčí na jihovýchod, křižuje potok Rosegbach a vede do stanice Surovas, dříve nazývanou Sans Souci (Bezstarostná), pak překračuje

potok Bernina a následuje stanice Monteratsh, která je asi 2 km pod stejnojmenným ledovcem. Za stanicí pak následuje světově známá zatáčka Motebello, kde trať křižuje silnici. Odsud až do stanice Ospizio Bernina se trať i silnice vzájemně doprovázejí. Před nedávno zmodernizovanou výhybnou Bernina Suot končí hranice lesa. Pak následují stanice Diavolezza a Bernina Lagalb – v obou jsou nástupní stanice lanovek.Následující úsek je pravděpodobně nejzajímavější na celé severní části trati. Trať je velmi klikatá a přebíhá z jedné strany údolí na druhou. Nejdříve přechází potok Bernina přes 37 dlouhý mostek Spodní Bernina, pak přechází potok Arlas - přítok Berniny. Zpět na východní stranu údolí se trať vrací přes most Horní Bernina, odkud jsou jihozápadně vidět Piz Bernina a Piz Palü. Pak následuje 175 m dlouhá Arlas galerie chránící trať před lavinou. Na jihozápadní straně jsou malá jezera Lej Pitschen a Lej Nair. Přímo za nimi se tyčí 15 m vysoká a 283 m dlouhá hráz Lago Bianco (bílé jezero), která tvoří předěl mezi Dunajem a řekou Po.

Trať pak dále pokračuje po východní straně jezera a před stanicí Ospizio Bernina dosahuje svého nejvyššího bodu – 2253 metrů nad mořem. 

Díky tomu je tato dráha nejvyšší tratí v Alpách ( nepočítaje zubačky ) s celoročním provozem a operující jako veřejný dopravce.

Úsek až do Poschiava je poměrně vážně postižen padajícím sněhem, proto musela být zbudována četná ochranná opatření – jižním směrem od přehrady jsou to: galerie Scala (140m), tunel Scala (192m), galerie Sassal Mason (348 m) a tunel Drago (54 m).

Dále trať pokračuje galerií Grüm, po které následuje atraktivní stanice Alp Grüm. Ta neleží pouze na hranici lesa, ale také na hranici italsky mluvící části. Směrem odsud trať klesá dolů do údolí Poschiavo se sklonem až 7%.  To bez pomocné ozubnice, což tuto trať činí jednu z nejstrmějších adhezních tratí na světě.

Přímo za stanicí Alp Grüm je ostrý 180° oblouk, trať pak prochází pod Alp Grüm zkrz galerii Horní Palü. Následující 180° oblouk je v tunelu Palü a pak

následuje galerie Dolní Palü. Dále následují čtyři vratné oblouky až do stanice Cavaglia. Mezi stanicemi Alp Grüm a Cavaglia funguje zhruba od roku 2000 automatická výhybna, protože tato část trati byla dříve náchylná na zpoždění vlaků.

V duchu vratných oblouků pokračuje trať i dále do údolí přes Caderu do stanice Privilasco. Zde trať opouští ostré oblouky a stále s maximálním sklonem dosahuje poschiavského údolí a v Poschiavu se pak opět setkává se silnicí vedoucí přes průsmyk. 

Na žádost obce byla stanice Poschiavo vybudována za hranicí obce. Má depo a dílnu, ve které je umístěno několik historických vozů Berninské dráhy. Zbývající cca 17 km úsek trati do Tirana vede částečně jako horská trať, ale také  jako tramvajová trať. Po zastávce Li 

Curt, postavené v roce 1977, vede trať do Le Presse, kde je zastávka uprostřed vsi přímo na hlavní silnici. Z Le Presse vede trať po vrstevnici ve výšce 965 metrů nad mořem a kopíruje hladinu a břeh jezera Poschiavo až do stanice Miralago.

Odtud trať dále klesá do Brusia, kde je nedaleko  za stanicí jedna z nejznámějších staveb na této trati – spirální viadukt, následovaný zastávkou Campascio, která ještě patří k Brusiu. Za hraniční stanicí Campocologno, která je neobvykle rozhlehlá kvůli celnici, trať vstupuje do Itálie a pro projetí hlavním náměstím končí ve stanici Tirano. Zde se setkává s normálněrozchodnou tratí, která patří do sítě italských státních drah Rete Ferroviaria italiana (RFI) a vede z  Tirano přes Valtellinu do Milána.  

Berninská trať jako jediná železnice překračuje Alpy bez použití vrcholového tunelu. Mezi stanicemi Tirano v nadmořské výšce 429 m  a Ospizio Bernina  2253 m.n. m. překonává výškový rozdíl 1824m se sklonem trati až 7%.

zpět nahoru